Světelnější objektiv je lepší?

Stalo se nepsaným pravidlem, že FF formát 24×36 mm se stal doménou profesionálů a těch znalých amatérů, kteří si ho mohou dovolit. U nich už se zkušenosti, o nichž se zmiňuji dají předpokládat, takže mé řádky budou povětšinou určeny pro příznivce formátu APS-C. Ten v digitální éře zaujal postavení dříve obsazené kinofilmem. U těchto přístrojů se v kvalitnějším základním setu dodávaly objektivy s ohniskovou vzdáleností 50 mm a světelností 1,8 a 1,4. I dnes si tento rozdíl jedné poloviny clonového čísla, vyjádřený zkrácením použitého času třeba z 1/60 na 1/90 sec, udržuje dvojnásobnou cenu. Stejně jako se nyní výrobci předhánějí v často zbytečném růstu megapixelů, o pár generaci dříve to bylo se světelností.

Nejdříve to bylo u 6×6 formátu svitkového filmu s tehdejšími triplety typu Tessar soutěžení mezi světelností 3,5 a 2,8 (přičemž ty 3,5 většinou kreslily lépe) – s nástupem kinofilmu pak mezi 2,8 a 2, kde nepřímá úměra mezi světelností a kvalitou platila stejně. Triplety se totiž s vyšší světelností než 2,8 zkonstruovat nedaly a konkurenční Biotary 1:2 s dvojnásobnou váhou, množstvím čoček a reflexů měly podstatně měkčí kresbu.

Nocton 25 mm / f0,95 pro 4/3 formát (s kinofilmovým ekvivalentem 50 mm) se sice kromě nejvyšší dosažené světelnosti pyšní miniaturní hloubkou ostrosti, ale s váhou 410 g, velikostí portrétního skla se čtyřnásobnou ohniskovou vzdáleností  a luxuní cenou téměř 20 000 Kč

S příchodem japonských značek v 70. letech se toto soupeření položilo mezi světelnosti 1,4 a 1,8. Tehdy – s limitovanou citlivostí negativních materiálů cca 250 ISO to snad mělo význam: dal se „z ruky“ 1/30 sec „na plnou díru“ pořídit portrét v noční ulici. Měl jsem první Takumar 50/1,4, s nímž se takto dalo pracovat a získat měkce ostré a rozzářené snímky. Brilantní ostrost ovšem začínala na cloně 5,6 a s clonou 11 nastupovala ohybová neostrost. Po pár letech výrobci objektivy zdokonalili, nicméně stále platí, že čím vyšší světelnost a delší ohnisko, tím je vykorigování optických vad a získání vysokého rozlišení složitější. A raritní objektivy světelnosti 1,2 či dokonce 0,95 jsou vhodné zejména k ozdobě sbírek.

Dnes, kdy se dá běžně pracovat s citlivostí nad 1000 ISO už požadavek na vysokou světelnost jako zbytečný vyšuměl a rozdíl mezi clonami 1,4 a 1,8 je tedy pouze v rozsahu hloubky ostrosti. Je zcela zbytečné mít objektiv světelnosti 1,4 a clonit na 1,8 nebo 2 – pouze se tím degraduje bokeh (zejména neostré odlesky a světelné zdroje), protože tvar clony, která má na to vliv, není u těchto objektivů ani zdaleka kruhový. Zbytečná je ovšem i honba za objektivy s mnoha clonovými lamelami s dokonale kruhovým otvorem, neboť pro dokonalý bokeh se stejně vůbec necloní.

Velký detail portrétu na APS-C formát s 50 mm nezacloněným objektivem má s clonou 1,8 hloubku ostrosti tak akorát na oči s tolerancí jen drobného pootočení hlavy. S clonou 1,4, pokud tvář není zcela frontálně en face, už druhé oko „plave“. S prodlužováním ohniskové vzdálenosti hloubka ostrosti klesá, takže pro stejný požadavek ostrých obou očí potřebujeme u 100 mm objektivu už clonu 2,8 a vyšší světelnost je tedy nejen zbytečná, ale i nevhodná.
Mimo portrét pak při srovnání kresby dvou stejně kvalitních objektivů zacloněných na stejné clonové číslo obvykle ten světelnější rozhodně vyšší rozlišovací schopností nevyniká.