Autofokus kontra manuál: kdy a jak ostřit
Manuální ostření je prostě pro manuální objektivy. Není to nic staromódního – i ta na trhu velmi drahá nejmodernější Leica autofokus ignoruje. Vnitřní zaostřování posunem členů, které většina autofokusových objektivů používá, totiž přece jen špičkové parametry objektivu (barevná vada, aberace) může poněkud degradovat. Řada portrétních, ateliérových a reprodukčních kompozic vyžaduje konstantní zaostření, které se nehne. Na displeji mirrorlessu je přitom u manuálních objektivů automaticky v náhledu dána i hloubka ostrosti a umožňuje-li přístroj i zvětšení obrazu při manuálním ostření, případně zdůraznění zaostřených kontur (focus peaking), lze docílit dokonalého výsledku. Nakonec i výtvarný efekt panningu – tedy rozmazání pozadí při sledování rychle se pohybujícího objektu kamerou s expozicí nepříliš rychlým časem – se s většinou kamer ani jinak, než zaostřením na předem nastavenou vzdálenost, docílit nedá.
Nebrojím proti standardním zoomům pro standardní použití už proto, že při koupi v setu jsou obvykle cenově výhodné a najdou své uplatnění. Leč další kvalitní příslušenství – tedy zejména portrétní a tele objektivy obvykle cenu původního setu hravě překonávají a začínají na hranici 1000 US dolarů. Vzdáte-li se autofokusu, pořídíte starší objektiv srovnatelné kvality i za 10–20 % této ceny. I s tím, že jeho kovové provedení je doživotně bezporuchové. Výrobci v Hong Kongu a Číně už tento slibný trh objevili a v internetové nabídce na eBay nabízí redukce snad na vše, co se od sedmdesátých let vyrábělo.
Portrétní objektivy s ohniskovou vzdáleností kolem 100 mm a světelností 2,8 (na snímku Miranda 105/2,8) umožňují bez clonění získání potřebné ostrosti i krásný bokeh zejméně členitých a v protisvětle snímaných pozadí
Není ovšem objektiv jako objektiv: u nás dříve rozšířené NDR objektivy běžně nedosahovaly dnes požadovaného vysokého rozlišení pro čipy formátu APS-C a zejména Meyerovy objektivy s měkčí kresbou a kultivovaným bokehem jsou vhodné především pro portrétní záběry. Rozlišovací schopnost s ohniskovou vzdáleností rychle klesala a delší teleobjektivy jsou pro dnešní malé čipy obvykle nevhodné. Kvalitativní zlom započal v 70. letech s nástupem japonských značek, zejména opticky vynikajících objektivů Olympus OM Zuiko, nebo na americkém trhu Miranda, které se díky útlumu klasické fotografie dají dnes pořídit za výhodné ceny. Objektivy pro Nikon, Canon a Minoltu se díky použitelnosti na DSLR již tak výhodně pořídit nedají.
Mám zde na mysli především použití těchto objektivů u čipů APS-C, tedy „půleného kinofilmu“ s crop faktorem „prodlužujícím“ ohniskovou vzdálenost 1,5x. Původně standardní 50 mm objektiv se tak rekvalifikuje na portrétní sklo a se 100 mm objektivy lze kromě portrétů zvládat i akt či módu, kde už se dá tvůrčím způsobem s bokehem pracovat. Je až překvapivé, že se u kvalitních objektivů těchto pevných ohnisek prakticky nevyskytují aberace – ony nepříjemné barevné kontury na kontrastních rozhraních, které se i u dražších moderních objektivů často odstraňují až softwarově.
Ukazuje se, že velkou brzdou konstrukce optimálního přístroje jsou nakonec sami výrobci, předhánějící se nabídkou často zbytečných a nedůležitých parametrů a snažící se implementovat univerzální prvky použitelnosti i tam, kde jsou kontraproduktivní. Vlastnosti, které má přístroj mít, jakoby neurčovali fotografové, ale marketingoví lídři. Chcete příklad?
Sony s modelem RX1 se Leice snaží přiblížit tvarem a cenou. Překvapuje, že si výrobce myslí, že nalezne více exotů, kteří se u FF formátu spokojí s pevným objektivem a snímáním s nataženýma rukama na pevný displej. Optický hledáček, aby byl přístroj použitelný i za slunečného dne, se sice za nějakých pár stovek dolarů dokoupit dá, ale to už je přístroj rozměrově velký jako zrcadlovka. A dražší. Sony přitom kvalitní EVF hledáček vyrobit umí a modely NEX-7 a 6 jakoby řadu výše zmíněných požadavků splňovaly. Leč pokud by byly o pouhý centimetr větší, vešel by se do nich akumulátor s větší kapacitou a synchronizační konektory. A zasloužily by si ovládání základních parametrů extra ovladači a ne přes nepřehledné menu. Nový Sony objektiv 16–50/3,5–5,6 má sice sympatický rozsah, ale nevalné optické vlastnosti. Velké vůle a elektrický posun zoomu svědčí o tom, že se výrobce nedovedl rozhodnout, co preferovat: zda fotografování, nebo natáčení videa. Přímo záludné a „protizákonné“ je pak blokování užití jakýchkoli cizích blesků u standardních sáněk hot-shoe modelu NEX-6, což ignoruje všemi ostatními výrobci dodržovaný standard a zcela znemožňuje použití ateliérových blesků. Je to obdobné, jako by dali na trh elektrický spotřebič se zástrčkou, vyžadující vlastní elektrickou síť.
Přístroje vyšší cenové třídy se nekupují na rok jako levné kompakty, které se po uplynutí záruky vyhazují a nahrazují novým modelem. Je naprosto zbytečné přicházet s řadou modelů, z nichž každý má z dostupných technologií jen něco. Za vzor by měl sloužit přístup Nikonu, který garantuje omezenou použitelnost svých objektivů s bajonetem F od 70. let. Stále totiž platí, že kvalitní objektiv by měl být dlouhodobě použitelný na jakkoliv modernizovaném těle. Koncept CSC mirrorlessů se tak stává stejně univerzálním, jako dříve systémové deskáče typu Linhof Master Technika; na přední standartu se dal aplikovat libovolný objektiv a snímat šlo na libovolné záznamové médium.